Můj dlouholetý přítel a policista Otakar Burátor z Pořešic mě pozval na Vltavu na svůj služební hausbót. Nabídku jsem přijal a v sobotu 32. května jsem ho na Cholíně navštívil.

Na hausbótu mě nejprve přivítal služební pes Trhač z protidrogového oddělení a poté také sám Otakar. Posadil mě do křesla, ošetřil mi pokousané
lýtko a postavil vodu na kafe.

Na stěnách obytné lodě visely zasklené a zarámované složené barevné veliké pěkné zajímavé papírové puzzle. Ke každému obrázku mi Ota pověděl něco zajímavého.

"Tohoto puzzle si opravdu vážím. I když bylo na krabici napsáno 2-6 let, já jsem ho dokázal složit již za rok a půl."
V tom odkudsi přiběhl nějaký malý kluk a mával obuškem: "Pane policajte, není to váš obušek?"
"Ne, není," řekl Ota a rozbalil si svačinu, "já jsem ten svůj ztratil."
Klučina se podivil a pokračoval: "A pane policajt, víte, jaký je rozdíl mezi vámi a idiotem?"
Kamarád vzal klukovi obušek, výhrůžně jím zamával a pobídl ho: "Tak povídej!"
Kluk dlouho neváhal a vyhrkl: "Žádný!"
Otakar zastrčil spokojeně obušek za opasek a vydechl: "No proto!"
Klukovi se nějak nechtělo odcházet a neustále sledoval Otovu svačinu. S vyvalenýma očima polykal na prázdno. "Chceš kousnou?" zeptal se mladíka. "Ano! Ano!" zazářily mu oči. Otakar zvolal: "Trhači, trhej!"
Pes se přiřítil ve vteřině, chlapec se nestačil překvapením ani pohnout. Pro klukův řev jsme neslyšeli vlastního slova, a tak jsme vyšli ven z kajuty a posadili se na přídi. Pak se Ota vrátil škrtnout pod vodu na kafe a přišel s hodinkami.
"Dneska jsem si koupil nový digitálky, ale ještě s nima moc neumim," pravil Otakar.
"Tak, kolik je teda hodin?" zeptal jsem se zvědavě.
Ota hodinky dlouho sledoval, pak je náhle hodil přes palubu do vody. Nemohl jsem se nezajímat, proč to udělal.
"Proč jsi to udělal?" zajímal jsem se.
"Koupil jsem nějaký šmejdy," zabručel, "copak jde vydělit 13:51?"
Digitálky nebyly jedinou novou věcí, s kterou se mohl Ota pochlubit.
"Dneska jsme vyfásli mobily, ale někdo si ze mě asi udělal srandu," řekl mi zahleděn na displej aparátu. "Tady v tom okýnku bylo napsáno, že mám vzkaz ve schránce."
"No a?"
"No nic, já lítal jak osel domů do schránky, ke tchyni do schránky, k příbuzným do schránky... No, a nikde nic!"

Vysvětlil jsem Otovi jeho omyl a přečetl mu vzkaz uložený ve schránce:
"Hlaste se do 13:30 na lince 158. Mám pro vás to puzzle. Neozvete-li se, prodám ho strážmistrovi Kubelemu. Major Eman."
"Sakra," zaklel Ota a rozbrečel se, "puzzle s velbloudem a já o něj takhle přijdu."
Odpoledne příjemně uteklo a slunce pomalu mizelo za obzorem. K večeru se na vodě objevila malá lodička. Vpředu stál policista v uniformě, pískal si a opaloval se. Vzadu usilovně pádlovala proti proudu žena, pot se jí řinul z tváře, těžce popadala dech a tempa naznačovala, že skutečně chvátá.
"Čau Franto!" zvolal náhle Ota, až jsem se lekl, "zajdi na kafe."
Policista z loďky však s lítostí odpověděl: "Promiň, Oto, dnes vážně nemůžu. Vezu ženu do porodnice."
Ze zvědavosti jsem se Oty zeptal, jak mu klape vztah s jeho známostí.
"Člověče, od té doby, co jsem se svou starou, málo jim, nepiju, nekouřim..."
"To ji tak silně miluješ?" divil jsem se.
"To ne, ale nemám na to peníze!"

Jelikož se mezitím setmělo, odvezl mě Otakar služebním vozem domů. Únavou jsem usnul, ale ve spánku jsem zaslechl hlášení z rádia Evropa 3:
"Řidiči na dálnici B 5, pozor! Ve směru na Sedlčany jede jedno vozidlo v protisměru."
Než jsem se stačil podívat, zda-li onoho řidiče nepotkáme, řekl Otakar rozzuřeným hlasem: "Jak jedno vozidlo? Jak jedno? Všichni jedou v protisměru!"

ANCHOR_TOP_TITLE

Tento web využívá cookies

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Kliknutím na tlačítko „Souhlasím“ vyjadřujete souhlas k použití všech cookies. Zobrazit podrobnosti

Nastavení cookies

Vaše soukromí je důležité. Můžete si vybrat z nastavení cookies níže. Zobrazit podrobnosti