Upravit stránku

"Přišli jste se pobavit mojí smrtí?" zvolal k davu. Hned dostal do zad ránu bičem, až se mírně prolomil v kolenou. Šel z něho strach. Dav pískal a křičel hanlivá slova adresované jeho osobě. Na koho se ale odsouzený podíval, ten okamžitě zmlkl. Lidé se ho báli, ačkoliv věděli, že již za chvilku nebude mezi živými. Když odsouzeného přitáhli na vyvýšené dřevěné pódium, přichystali mu na krk provaz.

"Máte právo na poslední přání," pravil mu vysoký muž s kuklou přes hlavu. "Co to bude?"
Dlouze zapřemýšlel a zahleděl se do davu.
"Chtěl bych si naposledy zapálit cigaretu."
Za chvilku už ji měl zapálenou v ústech a vychutnával si její chuť.
"To jsme rádi, že jste si vybral takovéto přání," pravil mu vykonavatel rozsudku do ucha. "Většinou si odsouzenci přáli, abychom je pustili na svobodu."
Cigareta v ústech byla stále kratší. Už ho pálila do prstů, ale trpělivě ho nechali. Času je dost. Statečně zahodil vajgl na zem. V tom okamžiku se rozezvučel obrovský buben. Postavili muže na stoličku a přitáhli lano. Pevně ho uchopilo kolem krku, frekvence úderů do starého bubnu se zvyšovala, lidé zpozorněli. Nazrzlý vousáč stoličku podkopl. S přihlížejícími to jen cuklo, ale lano se přetrhlo. Ve společném úžasu zkoprněli. Tělo nejhoršího vraha z okolí spadlo na zem. Sám tomu nevěřil.

"To jsem blázen," kroutil hlavou popravčí. "To se mi ještě nikdy nestalo."
"Z toho si nic nedělejte," uklidnil ho odsouzenec, "mně také ne."
Bylo nepsaným pravidlem, že kdo přežije svou popravu, musí být propuštěn. Lidé ztichli. Mráz jim přešel po těle. Mlčky se po sobě rozhlíželi. V očích každého bylo zděšení a strach.

"Přežil jste popravu a jsme povinni vás propustit," pravil smutně vykonavatel. "Učiníme tak zítra v pravé poledne, tedy ve dvanáct hodin. Současně vám gratuluji a jako dárek vám věnujeme půlhodinový vyhlídkový let balónem. Začíná zítra ve tři čtvrtě na dvanáct."

Odvedli ho zpět do jeho cely. Nevěřil, že se do ní ještě někdy vrátí. Nyní je tu zřejmě již definitivně naposledy. Hladil studené kameny a skrz železnou mříž pohlédl ven. Náhle ho rozbolelo srdce. Položil ruku na hruď a ztěžka dýchal. V tom přilétla na okno kukačka. Nikdy ji tak zblízka neviděl.

"Copak mi přinášíš za zprávu?" ptal se, sotva popadaje dech.
"Kukačko, kukačko, zakukej mi, kolik mi ještě zbývá času."
"Ku..." odpověděla kukačka. Odsouzenec se zarazil: "Proč tak má..."

Nahoru