Upravit stránku

Češi jsou právem hrdí na statistiky udávající spotřebu piva na jednoho obyvatele, neboť jsme stabilně na nejvyšším stupínku. Mnozí tuto statistiku bohužel nehorázně kazí (promiňte mi to, ale já zase vylepšuji statistiky ve spotřebě červeného vína). Nebýt některých ochotných spoluobčanů, kde bychom, přátelé, přiznejme si to otevřeně, byli.

Stejně jako si Holandsko spojujeme s tulipány, sýry a mlýny, Švýcarsko s bankami a horami, Monte Carlo s kasinem, Slovensko s Mečiarem, Kubu s kastrolem, Brazílii se sambou, Rakousko s fialovou krávou, Vietnam s Vietnamci, Rusko s vodkou, Francii s vínem apod., tak si svět spojuje nás právě s pivem (dále také kapsáři, tunely, E 55, Temelínem atd.).

Vyznávat lásku pivu však na tomto místě nemíním, pouze chci upozornit na spolek, o jehož existenci mnozí ani nevědí. V Kosově Hoře již několik let funguje Sbor dobrovolných pivařů (dále jen SDP). Jeho zakládající člen a předseda spolku Lajosh Strieszliwi mi ochotně vyprávěl o minulosti i o současných problémech a překážkách tohoto sdružení převážně mužů.

"Naše zájmová organizace má nepočítaně členů. Přesněji řečeno padesát sedm. Jsme jedna z mála organizací, která se schází pravidelně každý den. Někdo sbírá známky, někdo pěstuje kaktusy, my pijeme pivo. Problémů máme jako každej jinej spolek. Je to finančně a časově velmi náročné. Pokud teda mohu mluvit za sebe, tak pro mě je největší překážkou moje vlastní žena. Sama je u vodáků, ale aby měla pochopení i pro moje zájmy, to ne. Ona ví, že jdu pryč, ví, že přijdu dlouho v noci, to všechno ví, ale ona si na mě stejně počká. Vždycky musim dýchnout skrz klíčovou dirku, a cítí-li pivo, nepustí mě domů," postěžoval si předseda.

"Vážně!" vytušil mé skryté podivení pan Strieszliwi. "Schválně pak pojďte se mnou k nám a sama se přesvědčíte."

Naši debatu zaslechl vedle u stolu sedící hluchoněmý údržbář zemědělských strojů Radek Džon z Vysoké a pravil: "Taky jsem musel dýchat skrz klíčovou dirku. Tak jsem jednoho dne zámek vyměnil za lepší a byl klid."

"To je zbytečně drahý," přidává svou trošku do mlýna bývalý mlynář z Vítěže, nyní v důchodu, Josef Domlel. "Najez se hodně syrečků a uvidíš, že to dopadne dobře."

Pan Strieszliwi si nenechal třikrát radit a koupil si dva romadůry. I když bylo krátce po půlnoci, jeho nesčetněkrát opakovanou nabídku na neobvyklou návštěvu jsem nakonec přijala a vyrazili jsme k jeho domovu. Cestou jsem vyzvídala, jaké má pan Lajosh povolání.

"Já dělám údržbáře, ale povim vám, že už mě to taky pětkrát nebaví. Lidi jsou totiž dneska hrozný. Třeba včera si jeden chlap z Janova objednal opravu domovního zvonku. Přijdu tam, zvonim jak blázen, a nikdo mi neotevřel. Tak jsem se zase otočil a šel jsem pryč. No, mám já tohle zapotřebí?" rozhazoval předseda rozpačitě rukama.

"Nemáte," přitakala jsem. "No, správně, nemám."

Asi po půl hodině klikaté cesty z hospody jsme dorazili k řadovým bytovkám. "Tak jsme tu," pravil potěšeně předseda SDP. "Teď se tady ale pořád něco opravuje, takže si dejte pozor. Dneska se snad měly betonovat schody. No, nevadí, vylezeme po zábradlí," řekl pan Lajosh, načež si sundal boty a uvázal si je na krk. Učinila jsem totéž a s námahou jsme vyšplhali do třetího patra. Byla to fuška, pot nám propotil oblečení, ale zvládli jsme to.

Po tmě a v maximální tichosti vylovil předseda z kapsy klíč. "Teď to přijde," špitl potichu a zastrčil klíč do zámku.
"Pán se uráčil podívat taky domů, jo?" ozvalo se zevnitř. "Co jsem říkal?" radoval se předseda. "Zase jsi byl v hospodě, ty vožralo?" křičela paní předsedová. "Dejchni na mě do klíčový dirky!" Pan Lajosh se usmíval, sklonil se a dýchl.

"No prosimtě, nedělej blbý vtipy a pojď se radši vyspat," řekla paní Strieszliwá, když ucítila vůni syrečků.
Vešli jsme do bytu. "Dobrý večer," pozdravila jsem slušně. "Já jsem..." "No, to snad není pravda," začala paní předsedová z ložnice, kde právě ulehala, opět křičet. "Tak von si ještě přitáhne domů nějakou běhnu, to snad není možný."

To mě urazilo. "Copak já jsem nějaká běhna? Já jsem spořádaná občanka," bránila jsem se hlasitě.

Paní předsedová vyšla z ložnice, aby si mě prohlédla. Když mě spatřila, dala se do strašného smíchu. Chvílemi jsem jí viděla až na mandle a v křečích se prohýbala do mostu, až jsem se bála, že přepadne. Ačkoliv jsme skutečně s panem Strieszliwým nechápali, co ji tak rozesmálo, napadlo nás podívat se na sebe. Rázem jsme pochopili. Vypadali jsme opravdu hrozně. Schody se totiž dnes nebetonovaly. Místo toho se natíralo zábradlí.

Nahoru