Kterak Kryštof Kabát ztratil hlas

Šťastný je ten, kdo je zdravý. Chození po doktorech, nekonečné čekání v čekárnách u ordinací nebo v lékárnách, to vskutku nikomu nezávidím. Musím to zaklepat na svou dřevěnou protézu, ale veškeré nemoci se mi dlouho zdaleka vyhýbaly.

Až jednoho dne večer jsem nemohl usnout. Zkusil jsem vyzkoušený recept: počítat ovečky. Když jsem jich napočítal 28 320, ozval se budík a musel jsem vstávat do práce.

Byl jsem skutečně v šoku, když jsem zjistil, že nemohu vůbec promluvit. Zkoušel jsem to před zrcadlem, při stojce, pod vodou, nad vodou... Nic. Ani hlásek. Když mi nepomohl ani čaj s rumem, vyrazil jsem k lékaři do Kvaštova. Ještě před tím jsem zavolal do práce, že dnes nepřijdu, ale nemohl jsem mluvit, tak jsem sluchátko opět mlčky položil.

"Co vás trápí?" zeptal se doktor otázkou, kterou mě každé úterý častuje také můj osobní psychiatr. Otevřel jsem ústa a ukázal dovnitř.

"Aha," pravil lékař významně a začal si cucat stetoskop, "něco jste spolkl, že?"

Zavrtěl jsem hlavou, že se mýlí, a vzal si z jeho stolu tužku a papír. 

"Nemohu mluvit," napsal jsem.

"Pročpak?" divil se doktor. "Tady vás kromě mě přeci nikdo neuslyší."

Opět jsem vzal papír a tužku.

"Mám něco v krku," napsal jsem.

Lékař se zamyslel: "Někdo vám tam dal odposlouchadlo?"

Myslel jsem, že na něho skočím.

"Mám něco s hlasivkami," napsal jsem zuřivě. Konečně to pochopil a napsal mi recept. Kývnutím hlavy jsem poděkoval a zamířil do lékárny.

"Na shledanou," řekl mi doktor a když jsem mu z pochopitelných důvodů neodpověděl, zabručel cosi o mém špatném vychování.

V lékárně nebyla překvapivě žádná fronta, tak jsem šel hned na řadu. Lékárník byl veselý chlapík kolem padesátky. Jednou už jsem za ním byl. Bylo to vloni v létě. Dostal jsem dopis od babičky a nemohl ho přečíst. Žena mi poradila, abych ho vzal do lékárny. Udělal jsem to a dostal jsem prášky na spaní.

Podal jsem lékárníkovi lístek, ten si ho přečetl a začal se pobaveně smát.

"Chacha chacha. Nemůžete mluvit, co? Že ne? No, povězte! Hahaha. No, něco vám na to dáme a brzy budete zase jako rybička. I když," zamyslel se, "jako rybička raději ne. To už by jste nám nikdy nepromluvil. Chacha chacha."

Jen jsem mlčky stál a poslouchal jeho monolog. Měl evidentně radost ze života i z cizího neštěstí. Možná mi chtěl celou situaci ulehčit, ale šel na to dost nešťastně.

"Tak, dám vám tyhle prášky. Berte šest a půl prášku devětkrát denně, vždy po jídle. Ještě vám dám raději tyhle. Ty užívejte dva ráno, hned jak vstanete, a dva večer, hned jak usnete. Nezapomeňte je zapíjet! Nejlépe vodou, hlavně ne mlékem, chlape jeden, to byste si zkusil. Ale i bez toho mléka by se mohly objevit nepříjemný žaludeční bolesti. Haha. Nebojte se. Dám vám ještě tohle, to vám bolesti utlumí. Užívejte to čtyřikrát denně po dvou kouskách asi dvě hodiny před tím, než vám ty bolesti začnou. A nepolykat! Tohle se cucá!

Kdyby vám to nepomáhalo, tak pijte tři lžičky denně tohodle elixíru z Finska. Nebo raději dvě, abychom minimalizovali vedlejší účinky. Někomu se po tom totiž motá hlava a horší se zrak. Vy vypadáte zdatně, vám by se to stát snad nemělo. Raději vám dám ještě tyto pilulky. Stačí vám jedna za hodinu. Nesmíte ale nikdy vynechat, ani v noci. Kdybyste náhodou vynechal, tak by se vám mohl na obličeji objevit takový drobný exém, nic vážnýho. Dám vám na něj mastičku.

Hlavně sledujte, kdybyste nemohl dobře hýbat s prstama a měl jste pocit, že se vám stahuje kůže. To bychom museli postup léčby trochu pozměnit. Chichi. Někdy ta reakce bývá opravdu hodně bouřlivá, až se tomu všichni divíme. Pacient většinou nejvíc, haha. Možná by bylo lepší, milej zlatej, kdyby jste si pár měsíců poležel u nás v nemocnici. To by bylo lepší, hm. Poležíte si a alespoň budete pořád na očích. Hahaha."

Gesty jsem protestoval.

"No, dělejte si, občane, co chcete. Chichi. Je to konec konců vaše zdraví," pravil lékárník a začal léky sčítat. "Na tyhle prášky vám pojišťovna přispívá dvě procenta. Tady na ty dokonce tři. Ty kapky a ta mastička jsou celkem drahý. Na ně ale nedostanete nic. Co se dá dělat, že? Haha. Zdraví je zdraví. Můj děda říkával - napřed zdraví a potom peníze. A to je stará pravda. No, jak jsem to tak sčítnul, tak to vypadá, že to celkem dělá 7356 korun. Za to už by jste si pořídil i mobila, co? Chachacha."

Vykulil jsem zděšeně oči a zoufale vykřikl:

"Cože? Tolik? Jak to?"

"No vidíte," zaradoval se lékárník. "Jak vám ty ceny vrátily hlas! Panečku, já měl jít na doktora. Hahaha."