Něco pro pobavení - Kokosky s čajem

Rozhodla jsem se na chvilku posedět v příjemném prostředí mléčného baru v Hrazanech. Objednala jsem si jogurt s mlékem a posadila se ke stolku. Za chvilku ke mě přistoupil mladý policista a spustil:
"Je zde volno, slečno? Já vím, že je. Můžu si sednout? Já vím, že můžu. Sednu si."
A sedl si. Za pár okamžiků přišla obsluha a policista si přál: "Dal bych si dvě kokosky s čajem."
"Kokosky nemáme," zalitovala číšnice.
"No, co se dá dělat, tak si k těm kokoskám vezmu kafe."
"Lituji, pane, ale kokosky nemáme."
"Tak si dám mléko jako tady kolegyně a dvě kokosky," pravil muž v uniformě.
Číšnice už nevěděla, co má dělat, a tak došla pro vedoucího.
"Možná," sdělil mi mezitím policista, "že jsem si měl vzít raději kakao."
Netrvalo dlouho a přišel vedoucí baru.
"Vy prý chcete kokosky?" zeptal se vlídným hlasem.
"Ano," souhlasil strážník, "dal bych si je s čajem."
"Ale mi kokosky nemáme," řekl vedoucí.
"Tak mi, sakra, ty kokosky dejte s něčím jiným, třeba s kakaem. Já na tom čaji tak nebazíruju," neudržel se policista.
Vedoucí viděl, že situace je beznadějná. Sebral se a šel zavolat policejnímu náčelníkovi, s kterým se zná z dětského domova: "Pane náčelníku, prosím vás, přijeďte hned sem, mám tady problém s vaším podřízeným," žadonil do telefonu.
Za pár minut přijel náčelník na koni, poslal policistu pryč a ptal se: "Tak, co tady ten náš chlapec zase prováděl?"
Číšnice začala zaujatě líčit předchozí rozhovor: "Chtěl dvě kokosky a čaj, já mu říkala, že kokosky nemáme a on, že chce dvě kokosky a kafe. Znovu mu říkám, že kokosky nemáme a on chce dvě kokosky a mléko... To je hrůza, co?"
Náčelníka to rozčílilo a zařval: "To je teda blbec, to se opravdu nevidí! Měla jste ty kokosky vzít a omlátit mu je o hlavu!"
Déle jsem v mléčném baru nesetrvávala a šla ke svému vozu na parkoviště. A koho zde nevidím! Onen policista potěšeně vypisuje jeden bloček s pokutami za druhým pro dlouhou řadu automobilů. Dává je za stěrače vozů, jejichž majitelé nezaplatili, nebo překročili zaplacenou dobu parkování. Pozorovala jsem, jak s neskrývanou radostí a potěšením zastrkuje lístky za stěrače aut provinilých řidičů.
Dostala jsem na něho zlost, jak ho oblažuje skutečnost, že si na nešťastných řidičích může smlsnout. Pocítila jsem s nimi solidaritu. Rozhodla jsem se, že pokud to půjde, tak mu ty radovánky překazím. S potěšením jsem zjistila, že je to s placením u všech aut, kromě posledního, úplně v pořádku. Zachráním alespoň toho, řekla jsem si a do stojanu vhodila desetikorunu. S dobrým pocitem jsem pomalu odcházela. Nedalo mi to však a ještě jsem se ohlédla. Když policajt došel k poslednímu autu, vyndal klíčky a odjel.