Povídka pro pobavení - S kamarády v parku

Každý třetí den hrajeme v parku v Dobrošovicích s kamarády "bejzbol". Schází se nás kolem deseti a je to opravdu sranda. Kdyby jste někdo náhodou měl chuť, tak si klidně přijďte zahrát. Zítra jsme domluveni na pátou odpoledne.

Jednou se nám v parku přihodilo cosi nečekaného a zvláštního. Stali jsme se hlavními aktéry příběhu, jakých jsou denně v televizi desítky. Tentokrát to však bylo opravdové a naprosto vážné. Ještě teď se chvěji, když si na onen den vzpomenu.

Bylo kolem osmnácté hodiny. Ivan z Vršovic mi nahodil míček. Trefila jsem ho pálkou opravdu pěkně, až zmizel kdesi ve křoví.

"Nedávej takový rány," napomenul mě nadhazovač Boris.
"To už je dneska pátej míček," zlobil se Karel, s jehož míčky obvykle hrajeme.
"Máme už jen jeden," řekl a hodil ho Borisovi.
Ani poslední míček ve hře dlouho nevydržel. Tak jsme si sedli do trávy a povídali si.

"Včera jsem dočetl pěknou knížku," začal Ignác. "Byla o nějaký bandě, která žila ve starém opuštěném domě a vždy k večeru vyšla do ulic. Měli zbraně, který stříkaly jed. Chodili v kuklách a v divnejch skafandrech."

"To jsem taky četla," přidala se Miluška. "Ta banda prej dokonce existuje nebo existovala, protože to bylo psaný podle výpovědi jednoho z jejich bývalých členů."
"Blbost," vmísila jsem se do debaty. "Nesmíte hned všemu věřit. Máte příliš bujnou fantazii, měli byste číst raději něco jinýho."

Diskutovali jsme společně o tomto tématu dost dlouho, až se pomalu začalo stmívat.

"Ticho," špitl náhle Karel. Rázem jsme zpozorněli. Zaslechli jsme, jak po parku někdo chodí. Zvedli jsme se a mlčky rozhrnuli husté křoví. To, co jsme spatřili, nás vyděsilo k smrti. Ani jsme nedýchali. Byly tam. Tři maskované postavy v uniformách s podivně vyhlížejícími zbraněmi přesně tak, jak o nich Ignác mluvil. Karel a Ivan drželi bejzbolové pálky. Jen se na sebe podívali, kývli a rozběhli se proti postavám. Ty je zpozorovaly, ale bránit se již nestačily. Několika tvrdými a přesnými údery je kluci poslali k zemi.

"Dobře jste jim to nandali," křičela Miluška a plácala hochy po ramenou.
"Hlásit to nebudeme," pravil rozhodně Ivan, "já o slávu dvakrát nestojím."
Pokojně jsme se rozešli a s pocitem vykonaného dobrého skutku jsme zamířili do svých domovů. O dva dny později jsme si v novinách přečetli hroznou zprávu: "V dobrošovickém parku došlo ke třem krutým vraždám hubitelů hmyzu, kteří zde právě prováděli postřiky. Po pachateli či pachatelích tohoto brutálního činu i po motivu vraždy se stále pátrá."