Bratřejovská hospůdka

Hned vedle rybníka zvaného Bratřejovský Velát leží osada Bratřejov. Ač je to víska nevelká, rozhodně stojí za návštěvu. Mají zde téměř vše: jatka, cementárnu, sklad nebezpečného odpadu z celé Evropy, fabriku na výrobu ořezávátek, laboratoř na test škodlivosti freonů, kapličku a v prvé řadě také hospodu zvanou "U Plácačky".

Místní občané jí říkají jednoduše "Mušinec", což vám vysvětlí hned první její návštěva. Přestože je to jediná hospoda v Bratřejově, rozhodně patří k nejkrásnějším, nejmodernějším, nejlevnějším, nejvyhlášenějším, nejznámějším a nejnavštěvovanějším v celém Bratřejově.

Obětoval jsem jeden srpnový den, abych poznal zdejší pravou hospodskou atmosféru. Mám-li být upřímný, trochu jsem návštěvy litoval, ale vám ji vřele doporučuji. Hospůdka láká k návštěvě již zvenčí. Nad vstupními dveřmi září sotva čitelný velký nápis "Hospoda U Plácačky" a pod ním nápis menší "Josef Plácačka a Josefína Plácačková - mají tele". Již od prvního pohledu je patrné, že nápis původně končil slovem "majitelé", ale někdo si s cedulí trochu pohrál (zajímavé je, že Plácačkovi tele skutečně vlastní).

Vkročil jsem vesele do hospody, usedl vedle obou štamgastů a kochal se krásnou výzdobou interiéru. Svůj zrak jsem nemusel obracet daleko, neboť již stůl, u kterého jsem seděl, stál za povšimnutí. Zdobil ho, stejně jako všechny ostatní stoly, opravdu nádherný, dříve patrně bílý ubrus s nápisem "Hotel Intercontinental - Prag". Místo slánky, pepřenky, párátek a pivních tácků leželo na každém stole pět plácaček. Jednu jsem ihned uchopil do ruky a odháněl dotírající mouchy.

Při lelkování s plácačkou jsem si povšiml zelenožluté stěny vedle baru a snažil se rozluštit jakési čáry. Jeden ze štamgastů si mě všiml a hned mi podal vysvětlení. "To jsou podpisy slavných osobností, které hospodu navštívily," pravil významně. "Zatím jsou zde pouze dva: Ivan Roubal a Ladislav Winkelbauer."

Na protilehlé stěně viselo pět krásně malovaných obrazů. Byl to Václav Havel se ženou, Václav Klaus se ženou, Bill Clinton se ženou, Dominik Hašek se ženou a Přemek Podlaha se sekačkou. Všechny obrazy maloval výtvarník Vít Valník, který je opravdovým mistrem ve svém oboru.

Podle štamgasta prý jednou Valník dokonce přemaloval kus traverzy tak, že vypadala jako kus dřeva. Dílo bylo tak dokonalé, že si každý musel traverzu potěžkat, aby uvěřil, že se skutečně jedná o kus traverzy. Sama traverza už z toho taky začala věřit, že je dřevo a když ji jednou někdo hodil do vody, tak se nepotopila, nýbrž plavala po hladině jako kus dřeva.

Vraťme se ale do krásného prostředí hospůdky. Pivo jsem si mohl vybrat ze dvou druhů: vysokochlumecký "Kaiser" a nízkohradecký "Lábus". Jídelní lístek je jinak celkem chudý, ale kdo chce, ten si vybere. Vrchní mi s menu přinesl také knihu přání a stížností s odůvodněním, aby se pro ni za chvilku nemusel vracet. Bylo to od něho velice prozřetelné.

"Dal bych si dvě porce gramatických chyb," pravil jsem číšníkovi, když jsem si vybral z denní nabídky. Ten zakýval hlavou a odešel do kuchyně. Za chvilku se vrátil a sdělil mi: "Kuchař vzkazuje, že gramatické chyby bohužel nevedeme."

"Tak proč je máte v jídelním lístku?" podivil jsem se a objednal si oběd. Za čtyři hodiny mi po několika upozorněních "už to bude" jídlo donesli. Vepřový řízek na černo se opravdu povedl a všechny tři brambory též.
Při jídle mě pečlivě sledovali oba štamgasti a jeden špinavý vořech. Náhle mi vypadla vidlička z ruky na zem. Sehl jsem se pro ni, a když jsem opět zvedl hlavu, měl jsem na talíři jen ukouslou okurku a kousek brambory. Oba štamgasti už mě s takovým zájmem nesledovali, naopak dělali, že mě vůbec nevidí. Dojedl jsem, jako by se nic nestalo.

"Proč mě ten pes tak upjatě pozoruje?" zeptal jsem se číšníka, který kolem mne prošel s elektrickou kasou, kdyby náhodou někdo chtěl platit.

"Toho si nevšímejte," uklidnil mě. "On nemá rád, když mu někdo jí z jeho talíře, ale jinak nekouše." Zasmál jsem se povedenému vtipu a s nejistotou, jestli to vůbec vtip byl, jsem talíř psovi vrátil. Ten šťastně zavrtěl ocasem a hned se k němu vrhnul.

"Počkej, Vořechu, já tu mám ještě jeden řízek, co zbyl z minulého měsíce. Nechcete ho, pane?" otočil se na mě číšník. "Nechci," vydechl jsem. "Tak vidíš, tak já ho dám tobě," pravil k psovi a sklonil se pro talíř. V tom ho pes kousl do ruky. "Potvoro jedna nevděčná," vyjel číšník na zvíře, "zas abych hledal obvaz. Ještě jednou mě hryzneš a utopím tě ve Velátu."

Během této scény zmizeli oba štamgasti bez placení a přišel jakýsi hasič. "Nehoukala siréna?" pravil s rudou tváří. "Já jsem nic neslyšel," odpověděl jsem mu a objednal si přídavek - polévku. "Už se to nese," volal číšník asi po dvou minutách. To je fofr, blesklo mi hlavou, ale číšník přinesl pouze lžíci, na polívku jsem si ještě pár hodin počkal.

Nebyla špatná. Kdyby ji ohřáli, jistě by byla ještě chutnější. Polkl jsem asi dvě lžíce, když v tom jsem si všiml topící se mouchy. Ačkoliv jsem pochyboval, že něco zmůžu, oznámil jsem to číšníkovi.
"Potvory," zanadával tiše, "já myslel, že jsem je vybral všechny. Ale taková moucha, poslyšte, vona toho stejně moc nevypije!"

Nato přinesl sběračku a mouchu vyndal tak, že mi v talíři už téměř žádná polévka nezbyla. To mě dostalo a moje mírumilovná povaha poprvé v životě propukla v bouři. Rezolutně jsem se dožadoval Plácačky.

"Okamžitě mi zavolejte vedoucího tohodle pajzlu," spustil jsem zuřivě na číšníka. "Jídelní lístek je samá hrubka, na jídlo se čeká půl dne a pak přinesete dětskou, ještě k tomu připálenou porci, v polívce plavou mouchy... Kdo to kdy viděl? Kde je vedoucí?"
"Lituji, pane," pravil číšník a provinile zklopil hlavu, "není zde, před chvilkou odjel na oběd do Vilasovy Lhoty."

"Zaplatím," pronesl jsem razantně a vrchní začal polohlasem počítat.
"Tak to máme polívčičku za devět korunek. Chlebíček k polívčičce byl?"
"Vždyť jste mi žádnej nepřinesl," namítal jsem.
"Chlebíček tedy nebyl," pokračoval vrchní, "řízeček s bramborami čtyřicet dva korunek, jedno pivečko za deset korunek a když to půjde tak přičteme dvacet korunek..."
"A co když půjde?" zeptal jsem se udiveně.
"Tak to nejde, nevadí, škrtneme to..."

Jen jsem tiše seděl a díval se kolem sebe. Nenacházel jsem slov na adresu této hospody. Mlčky jsem zaplatil, ale dlouho jsem potichu nevydržel.
"Pane vrchní," zvolal jsem, "vy jste mi špatně vrátil."
"Lituji, ale to musíte hlásit hned při placení, to už vám nemohu uznat, to jistě sám uznáte," vysypal ze sebe.
"No, jak chcete. Mě je to jedno. Dal jste mi totiž o pětatřicet korun víc."
Vrchní zčervenal a beze slov zmizel.

"Vážně nehoukala siréna?" ozval se znovu hasič.
"Já jsem nic neslyšel," odpověděl jsem.
"To je škoda," zalitoval, "já bych hasil, až bych brečel."
"Nechcete strejdo pivo," nabídl se číšník, "abyste uhasil alespoň žízeň?"
"Jdi mi s pivem," urazil se, "co když bude potřeba vyrazit s vozem, kdo by řídil?"
"Copak by se nenašel člověk, který by odřídil za vás?" zeptal jsem se zvědavě.
"To těžko," zamyslel se, "náš sbor dobrovolných hasičů má jen tři členy. Já, můj syn, který je u snachy v Milhosticích, a starej Miloň. Ten už je ale sedm let po smrti a ještě jsme ho nestačili odhlásit."
"To je pak těžký," prohodil jsem lítostivě a zadíval se na troje dveře s nápisy: WC muži, WC ženy a WC správcová. Ty poslední byly širší a vyšla z nich širší žena, zřejmě správcová.
"Ten chlap z hygieny se už probral," pronesla chraplavým hlasem, ruce si omyla mezi půllitry a otřela o mužnou hruď.

Zvědavě jsem vyrazil podívat se na WC muži. Když jsem však procházel kolem baru, spatřil jsem mezi prázdnými sklenkami malého mužíčka. Byl ještě menší než skleničky od malých panáků. Sáhl jsem si na čelo.
"Já mám snad halucinace," zděsil jsem se.

Protřel jsem si oči, ale človíček tam byl pořád. Nenápadně jsem se nahnul k paní správcové a diskrétně se zeptal, zda-li to vidí také. Ta se jen usmála a řekla: "No ovšem, to je přece inženýr Kardousek. Pane inženýre, povězte tady tomu pánovi, jak jste byl na dovolený v Africe a jak jste tomu kouzelníkovi řekl, že umí starou belu!"

Inženýr jen mávl rukou a uchopil miniaturní skleničku. "Mám si dát ještě panáka, nebo už ne?" ptal se sám sebe. "Hlava říká - nepij, hrdlo říká - pij. To je teda dilema. Ale hlava je moudřejší než hrdlo. To je pravda. Ale moudřejší ustoupí. Jasně, ještě si dám panáka."

Pokračoval jsem v cestě na záchod. Ve dveřích se mi přes oči omotala pavučina, až jsem málem narazil na osobu stojící u umyvadla s hlavou pod kohoutkem. "Promiňte," omluvil jsem se, ale osoba vnímala pouze proud studené vody. "Dvacet let jsem u hygieny a tohle jsem ještě neviděl," brumlala si osoba pro sebe a kroutila hlavou.

Na stěně nad umyvadlem visel mimo jiné krásný plakát krásné mladé modelky v životní velikosti. Někoho známého mi připomínala, ale nevzpomněl jsem si koho. Chvilku jsem si plakát prohlížel a pak se vrátil do hospody. Jen jsem vešel do dveří, hasič s číšníkem se začali smát a dívali se na mě. Zkontroloval jsem poklopec a nechápaje co se děje, zeptal jsem se správcové, co se děje. Správcová se také smála, ale přesto mi řekla:

"Viděl jste na zdi na záchodě ten veliký plakát nahé ženy?"
"Všiml jsem si," povídám.
"A viděl jste ten fíkový list, co měla připíchnutý na... no, ehm... víte kde..."
"Myslím, že jsem si všiml," pravím.
"Tak když ten list někdo odkryje, tak to tady v hospodě hlasitě zazvoní!"