Upravit stránku

"Nazdar, stará vojno!" křikl na mě na ulici v Šebáňovicích kamarád, kterého jsem už léta neviděl.
"Buď zdráv. Jak žiješ?" odpověděl jsem stereotypně.
"Ale, docela to jde, až na tu zprávu, která mnou včera doslova otřásla," pravil smutně.
"Copak?" zajímal jsem se zvědavě. "Co se přihodilo?"
"Ty jsi znal Karlu Mráškovou z Vranova, ne?"
"Aby ne," přikývl jsem. "Ta je asi o dva roky mladší než já, taková pěkná blondýna..."

"Tak si to představ," pravil kamarád vážným hlasem, "ještě ve středu jsem s ní byl v restauraci v Miličíně. Seděla u stolu sama, tak jsem si k ní přisedl. Byla samý vtip a pořád se smála. Nikdy by mě nenapadlo, že člověk jako ona, plný elánu a radosti ze života..."

Odmlčel se a v oku se mu objevila slza. Po chvilce pokračoval.

"Já jsem s ní chodil devět let do základky. Zavzpomínali jsme si na ty krásný roky a bylo nám spolu strašně fajn. Po jídle jsem objednal lahev červeného a společně jsme ji vypili. Seděli jsme a povídali si celkem snad tři hodiny. Taková hezká holka a tak mladá..."

Půjčil jsem kamarádovi kapesník, aby se vysmrkal. Byl zoufalý. Nechtěl jsem ho rozrušit mými zbytečnými otázkami, a tak jsem mu dále trpělivě naslouchal.

"Kdybys ji viděl, jak od základky zkrásněla. Tehdy to byla ještě trhlá puberťačka. Teď už je z ní vážně pěkná slečínka se vším všudy. Málem jsem ji ve středu ani nepoznal. Pořád ji vidím před sebou, jak tam seděla, jako princezna na trůně. Dlouhé vlasy jí svítily, na krku drahý nádherný šperk, zlaté náušnice, prsteny... Hotová princezna. Já to vážně nedokážu pochopit. Proč je ten svět tak nespravedlivý? Proč?"

Podíval se na mě, jako by čekal odpověď právě ode mne. Jen jsem tiše sklopil hlavu. Bylo mi ho líto. Věděl jsem, že už ve škole ji miloval. Věděli to všichni.

"Tohle se nemělo stát," řekl zoufale a neskrýval svůj žal. "Proč zrovna ona? To je přeci strašně nespravedlivý!"

"Kdy se to stalo?" zeptal jsem se, protože jsem již nevydržel jen tak mlčky poslouchat.

"Předevčírem dopoledne," odpověděl. "Byli u toho všichni její příbuzní."

"A co se vlastně stalo?" naléhal jsem.

"Provdala se za jednoho klempíře z Horního Borku." Lehce jsem se pousmál. Nestala se naštěstí taková tragédie, jakou jsem si při jeho lkaní představoval. Všiml si mého pousmání a vzmužil se.

"Musím jít," řekl, "žena na mě čeká. Ahoj."

Než jsem se vzpamatoval, zmizel. Nevěděl jsem, že už je ženatý.

Ani by mě to nenapadlo, zvláště po jeho vyprávění.

Chvilku jsem ještě zůstal nehybně stát a díval se do houstnoucí tmy. Náhle se v temném šeru kolem mě mihla jakási osoba. Tak divně do mě strčila, až jsem propadl obavě, že je to snad kapesní zloděj. Rychle jsem sáhl po peněžence. Byla na svém místě. Sáhl jsem po hodinkách... A byly pryč! Neváhal jsem ani na okamžik a hnal jsem se za lupičem.

"Dej sem hodinky, mizero!" volal jsem a výhružně zvedl zaťatou pěst. Podezřelý muž utíkal co mohl. Kdybych v mládí nehrál závodně šachy, asi bych ho už nedoběhl. Sportovat se vyplatí, teď už to vím. Chytil jsem ho pod krkem a sebral mu hodinky. Ani se příliš nebránil, patrně ze mě měl respekt. Byl jsem na sebe hrdý.

Když jsem se týž večer dostal domů, z hrůzou jsem zjistil, že moje hodinky leží na stole. Zapomněl jsem si je ráno vzít. Druhý den jsem si přečetl v místním plátku zprávu o přepadení Šebáňovického starosty neznámým pachatelem. Starosta líčil v černé kronice své pocity z loupeže:
"Brutálně mě chytil pod krkem a vehementně se dožadoval mých hodinek. Musel jsem mu je dát, jinak by mě určitě zabil."

Nahoru