Kterak Kryštof vyznával v herně snoubence lásku

Je tomu asi dvacet let, kdy můj příbuzný Miroslav Karbaník přišel s báječným nápadem spojit své jméno s byznysem a už za rok se topil v penězích. Několik let nevyužitou jídelnu bývalého JZD v Nadějkově nákladně zmodernizoval a přestavěl na hospodu zvanou "U Karbaníka". Nebyla to však klasická hospoda, jak bývá zvykem, nýbrž spíše hráčské doupě s občerstvením.

Velký sál bývalé jídelny zaplnil Karbaník stoly, na kterých se večer co večer přelévaly desetitisíce korun. Hrály se tu snad všechny druhy hazardních her od "plátýnka", oka, rulety, hromádek, prší, mariáše, pokera, kostek až po zdánlivě klidné šachy. Nechyběly zde samozřejmě výherní i nevýherní automaty (některé výherní automaty byly prý zároveň nevýherními), šipky, kulečník a videohry.

Karbaník (vzpomněla jsem si na něj, protože ho pustili po deseti letech z vězení) si samozřejmě pojistil případné problémy s policií, takže se nehrálo o pravé peníze, nýbrž o tzv. "karbany". Ty si gambleři kupovali v kursu 1:0,9. To znamená, že např. za 1000 korun jste dostali 900 karbanů a mohli jste vesele hrát. Když jste naopak potřebovali vyměnit karbany za koruny, koupil je Karbaník opět v kursu 1:0,9. To znamená, že za 1000 karbanů jste dostali 900 korun. Policie tak na hráče ani na Karbana nemohla, neboť hráli o obyčejné "papírky", nikoliv o peníze.

Sám Karbaník na tomto systému samozřejmě velice vydělával. Je opravdu s podivem, jak se rozlehlá místnost každý večer naplnila do posledního místa. Nechodili sem však pouze Nadějkovští, ale lidé z širokého okolí. Nejvíce občanů sem dojíždí z Květuše, Zhoře a Ratiboře.

"V budoucnu uvažujeme o non stop provozu, protože když se do toho někteří hráči obují, nechtějí končit," prozradil mi tehdy Miroslav Karbaník. "To se pak člověk nestačí divit, o co všechno se hraje. Jeden chlap z Kaliště odtud šel ve slipech a to ještě prohrál několik tisíc, auto, barák a vlastní ženu i s dětma. Až z toho někdy leze mráz po zádech, ale jejich neštěstí, moje štěstí," usmíval se Karbaník nad zdařilým obchodem.

Do doupěte však nechodili pouze karbaníci, ale také obyčejní lidé. Pokud jim nevadil křik a komentáře ozývající se od okolních stolů, mohli tu příjemně posedět. Náš kolega Kryštof Kabát vzpomíná, jak onehdá jel náhodou kolem Nadějkova se svou snoubenkou Alenkou z Aleniny Lhoty a zašli také ke Karbanovi. Prostředí herny ji příliš neokouzlilo, a tak se Kryštof musel hodně snažit, aby se nenudila. Vyznával jí upřímnou lásku, jenže hlasy od okolních stolů ho neustále rušily. Kryštof vzpomíná:

"Alenko," pravil jsem, "ty jsi moje..." - "Poslední sázka," ozvalo se vedle.
"Kdykoliv tě vidím, chce se mi říct..." - "Vole padni."
"Nejradši bych tě pořád líbal a líbal." - "Radši lízej," křikl jeden z karbaníků.
"Zbožňuji tvoje roztomilé tváře. Máš je tak něžně..." - "Zelený," zvolal hráč prší.
"Nepůjdeme jinam?" přerušila mě Alenka. "Nepřipadá mi to tu zrovna dvakrát ideální, co myslíš?"
"Tak dobře," řekl jsem. "Dopij sodovku a ..." - "Táhni," zahřmělo od jiného stolu.
"Můžu se tě na něco zeptat?" pronesla tiše.
"Klidně se ptej. Co tě zajímá?" - "Máš vůbec nějaký kule?" odpověděl jiný hlas.
To už mě dopálilo a vstal jsem.
"Nedopíjej to, drahá. Jdeme hned."

No nic, tak hezkého Valentýna...