Upravit stránku

Tento příběh se udál před mnoha lety v malé vesničce Záduší u Sedlčan. Místní kovář Vlasta Pasta měl se svou ženou Vlastou syna Vlastíka. Vlastík byl od malička na všechno dřevo, a tak se vyučil truhlářem. Otec mu nemohl předat odborné rady do života, což oba velmi mrzelo. Sám totiž se dřevem přicházel do styku pouze tehdy, když ho přikládal do ohnivé výhně. V jednom však mohl být svému Vlastíkovi přeci jen nápomocen - sháněl mu kšefty. Kdykoliv k němu někdo přišel s něčím od kovařiny, hned mu také nabízel něco od truhlařiny.

"Tak vám se, sousede, ohnul krumpáč?" ptal se souseda Uhlíře z nedalekého Dvorku, když k němu přišel s ohnutým krumpáčem a malým Pepíkem, aby mu ho narovnal.

"No jo," odpověděl Uhlíř, "kopu na zahradě bazén pro kluka a najednou strašněj šutr. Ten musí pryč, říkám si, a vší silou jsem do něho mlátil, až se mi ohnul krumpáč. Ten šutr jsem nakonec nevyndal, protože to stejně nebyl šutr, ale nějaký nevybuchlý svinstvo z druhý světový."

"Tak já to nahřeju a srovnáme to," ujal se Pasta krumpáče, "ale tu násadu musim sundat, ta by to nevydržela."

Jak kovář řekl, tak také udělal. Soused se pro násadu natáhl, aby ji podržel, ale k jeho překvapení ji kovář hodil do ohnivé výhně.

"Ale... Ale..." ždímal ze sebe Uhlíř své pocity a ukazoval na hořící násadu.

"Jen klid, sousede," utěšoval ho kovář, "můj kluk ti udělá násadu novou. Lepší. Dřevěnější, násadovější."

Za chvilku už byl krumpáč v kovářových kleštích a žhavil se ve výhni.

"To je ale rozžhavený, vidíš to?" ukazoval Pasta zarudlý krumpáč malému Pepíkovi.

"Strejdo," promluvil klučina ke kováři a ukázal na žhavé železo, "když mi dáte pětikilo, tak ho olíznu."

Kovář se jen usmál a byl zvědavý, jak to chce Pepík udělat. Vyndal tedy peněženku a dal mu, oč žádal. Chlapec vzal pětikilo, olíznul ho a utekl.

Soused se smál, jak má chytrého synka a nabručený kovář došel pro svého Vlastíka, aby se pustil do násady. Přitáhl ho z kostela, kde právě svědčil svému kamarádovi při svatbě. Zavřel ho do truhlářské dílny a razantně pronesl:

"Udělej násadu ke krumpáči, dřív tě ven nepustím." Aniž by to sám tušil, zbavil se tak syna na dva roky.

Po dvou letech Vlastík konečně vylezl z dílny a hrdým krokem nesl násadu sousedovi. Ten mu naproti vyběhl s bejzbolovou pálkou v ruce. Při pohledu na přicházejícího vousáče s násadou se totiž obával, že jde o přepadení. Truhlář ho záhy vyvedl z omylu a podal Uhlíři násadu i s účtenkou, kde měl poctivě zaznamenaný počet odpracovaných hodin.

Zbohatlík se z něho však nestal, neboť soused účtenku roztrhal a násadu omlátil Vlastíkovi o hlavu. Jako by ho vůbec nezajímalo, že na její výrobu padl celý strom u Pastů na zahradě. Dovedete si asi představit, jak Vlastíkovi bylo, když mu soused násadu o hlavu dokonce přerazil.

Po této příhodě Vlasta Pasta starší vylíčil Uhlíře před všemi sousedy jako úplného vola. Svého syna naopak všude vychvaloval do nebes a o jeho truhlářské umění byl rázem zájem. Tak se stalo, že dostal i druhou zakázku.

Prodavač koberců Berka z Přibýšky si objednal pěknou kolébku pro své dítě, které bylo už na cestě. Zaplatil dokonce tisícovku předem jako zálohu na výlohy. Čas plynul a zanedlouho se Berkově ženě narodil chlapeček. Dostal jméno Hugo. Mladý Pasta však neměl kolébku ještě hotovou. Po sedmi letech začal Hugo chodit do školy.

"Tak, už je ta kolíbka?" zajímal se Berka při náhodné návštěvě.

"Ještě ne," odsekl mu Vlasta Pasta při hoblování. Práci na kolébce však výrazně zintenzivnil, pracoval i po nocích. Dlouho toto tempo nevydržel, takže v noci pracoval a ve dne spal. Berkovi zatím dítě vychodilo školu a začalo se zajímat o děvčata.

Netrvalo dlouho a u Berků byla svatba. Několik měsíců po ní sdělila mladá manželka svému muži sladké tajemství. To bylo v rodině radosti.

"Otče," pravil Hugo svému otci. "Brzy se nám narodí děcko a budeme potřebovat kolébku. Nemáš něco po mně?"

Otec si rázem vzpomněl na svou zakázku.

"Výborně," pravil vesele, "kolébka přijde jako na zavolanou. Už pětadvacet let na ní pracuje jeden truhlář."

Nelenil a vydal se za Pastou, aby mu připomněl kolébku. Pasta zrovna spal, protože bylo kolem poledne. Vylezl z postele celý rozespalý a slovo kolébka v něm vyvolalo duševní bouři.

"Víš co?" zakřičel na svého zákazníka, s kterým si nikdy netykal. Sáhl do kapsy, vytáhl peněženku, uchopil tisícovku a hodil ji na podlahu. "Vem si ji zpátky, tu tvou tisícovku, já se nenechám pořád popohánět!"

Nahoru