Drsný pátek třináctého

Náš skladník Kryštof na pověry rozhodně nevěří a pátku třináctého se nikterak nezalekl. Jako každý jiný den si nařídil budíka na šestou hodinu. V půl osmé vstal, nakrmil ježka, šel se holit a čistit si zuby. Pasta mu však došla a jinou nemohl najít, kartáček se mu zlomil v ruce, voda netekla a při holení se pořezal na lýtku. To se ale stává a Kryštof to pátku třináctého rozhodně nepřisuzuje.

Vrátil se do ložnice, aby se oblékl. Sedl si na postel, přímo na svého ježka Bohouše. Zařval jako šakal a reflexivně vyskočil, až shodil poličku plnou naučných knih. Ta spadla přímo na malý stolek s brýlemi, peněženkou a klíči. Brýle už nenašel, pouze půlku jednoho sklíčka, o které se navíc pořezal. Zmateně se omylem převlékl do manželčiných šatů a přeběhl do kuchyně.

Ke snídani si chtěl tradičně přichystat kakao. Postavil kastrůlek s mlékem na plotnu a škrtl zápalkou. Mezitím sešel do přízemí pro noviny. Nevzal si však klíče od bytu - byly pod hromadou knih - a zabouchl si dveře. Nezazmatkoval. Vyběhl ven před dům a po hromosvodu vylezl do třetího patra na svůj balkon. Ventilačka byla nečekaně zavřená, a tak se nemohl dovnitř dostat. V tom zahlédl v místnosti nějakou osobu.

"Mám tam zloděje," zděsil se.

Náhle se na vedlejším balkoně objevil soused ze čtvrtého patra. Záchrana, napadlo Kryštofa a již otevřel ústa, aby požádal souseda o pomoc.

"Ani hnout," zařval na něho vztekle a mířil mu brokovnicí mezi oči. V dámských šatech a bez brýlí ho asi nepoznal.

"Už jsem zavolal policii," pravil soused hlasem akčního hrdiny.

"Já jsem..."

"Buď zticha!" přerušil drsně Kryštofovu snahu o vysvětlení. Čas běžel, Kryštof zazmatkoval a proskočil zasklenými balkonovými dveřmi. Ozvalo se drnčení skla a výstřel z brokovnice. Soused ho na štěstí trefil jen třemi broky. Kryštof ležel pořezaný a postřelený ve střepech na podlaze. Byl v ložnici. Pohlédl na postel, kde klečela vystrašená žena, přikrytá peřinou až pod bradu.

"Pomóc! Maniak, úchyl!" křičela zoufale a prstem ukazovala na postavu v dámských šatech. Zřejmě si spletl patro a byl v jiném bytě. Vstal a zamířil zpět na balkon. Soused už tam nebyl. Po hromosvodu se dostal do svého bytu. Mléko se mezitím převařilo, přeteklo okraj kastrůlku a uhasilo plamen. V poličce vyhledal lékárničku.

Zatímco se ošetřoval, zamořil plyn celý byt. Při pohledu na vlastní krev a přidušen plynem upadl v bezvědomí na podlahu. Spadl však na místo, kde právě odpočíval jeho ježek Bohouš. Kryštof se probral a odkutálel se. Tělem se opřel o nohu stolku. Nevydržela a ulomila se. Stolek se naklonil, spadl a na Kryštofovu hlavu sjela váza s kytkou. Voda z vázy ho probudila úplně. Pootevřel lenivě oči a s námahou se zvedl. Zastavil unikající plyn a otevřel okna, aby vyvětral.

Poté se odebral do garáže. Usedl do svého vozu. Jeho pohled se zastavil na otevřeném kaslíku. Zahlédl krabičku cigaret a jednu si vzal do úst. Zapálil ji. Se zakloněnou hlavou vychutnával její nezaměnitelnou chuť a rukou sahal po klíčku. Musí jet do nemocnice, aby ho ošetřili. Je na pokraji svých sil.

Motor naskočil hned napoprvé. Ozvalo se mocné zahvízdání pneumatik a vůz vyrazil vpřed. Kryštof však zapomněl otevřít dveře od garáže. Před nárazem hlavou do volantu ho zachránil airbag. Hořící cigareta mu zapadla za košili. Připoután bezpečnostním pásem a zaklíněn vzduchovým vakem, nemohl si ji hned vyndat. Propadl zoufalství. Cigareta pálí stále víc! Ozvala se obrovská rána. Kryštofovi zalehlo v uších a na jedno oko přestal rozeznávat barvy. Airbag v kontaktu se žárem nevydržel a praskl.

Neváhal ani na okamžik, sáhl po mastičce, aby si namazal popáleniny na břiše. Spletl si však tubu a použil podporovač růstu vlasů. V bolestech a nekončícím zoufalství se do nemocnice vydal pěšky. Kolemjdoucí se na něho vesele usmívali a hledali skrytou kameru. Kryštof však nežertoval, šlo mu o život. Přes cestu mu přeběhla černá kočka, ale on přeci není pověrčivý.

Kryštofova žena je doktorka, namířil proto své kroky přímo do její ordinace. Ona mu určitě pomůže. Otevřel dveře - a co nevidí. Přistihl vlastní ženu in flagranti s místním zubařem. Těžko hledal slova, a když je našel, jeho hlas selhal. Ozvalo se pouhé zachraptění. Kryštof však byl v takovém stavu, že by ho ani vlastní žena nepoznala. Zavřel dveře a pohlédl na manželčino jméno, napsané na dveřích. Vlastní krví na něm udělal rudý kříž a roztřesenou rukou napsal veliké "SBOHEM".

V nedalekém skladišti vzal lano a vyrazil na půdu nemocnice. Nechtěl nic jiného, než skoncovat se svým životem. V šeru půdy si pod nohy podstrčil starou bednu, vylezl na ni a na dřevěný trám uvázal provaz. Bedna se náhle rozpadla a Kryštof spadl mezi staré infikované injekční stříkačky. Bolest již nebyl schopen vůbec vnímat. Jeho zubožené tělo bylo v jednom ohni.

Dostal jiný nápad. Sundal ze střechy několik tašek. Rozhodl se skočit dolů a ukončit tak své trápení. Najednou jeho nohu sevřelo cosi pevného, až kosti zakřupaly. Byla to stará kanadská železa na grizzlyho patřící bývalému primáři. Jejich rezavý povrch brzy obarvila rudá krev. Kolik kapek mu ještě koluje v žilách? Má ještě vůbec nějakou?

Svíčka života dohořívala a Kryštof již neměl síly vylézt na střechu. Chtěl zemřít, ale nemohl. Mezi vyřazenými lůžky, skalpely, plášti, obvazy a dalšími věcmi spatřil kanystr. Přesně takový, z jakého si ještě včera doplňoval benzín v nádrži u svého auta. V kapse nahmatal krví zmáčenou krabičku sirek. Doplazil se ke kanystru, otevřel ho a celý se, včetně hlavy, polil. Pak uchopil do ruky sirky.

Jako na bílém plátně se mu v mysli promítl celý jeho život. Škrtl. První sirka se zlomila, ale hlavička poslední třinácté zápalky se proměnila v jasný plamínek. Přeci jen má občas v něčem štěstí... Přiložil plamínek ke svému tělu. Nic. Plamen ho již pálil do prstů, ale benzín nechtěl hořet. Uchopil kanystr a četl: "Pozor kyselina!"

V ten moment si uvědomil, jak ho celé tělo nevýslovně pálí, jako by ho tisíce malých čelistí pomalu rozežíraly. Už to nebyl člověk, ale troska, kosti, obalené rudou, slizkou kůží. Přes nohu mu přeběhla krysa. Děss! Snažil se nemyslet na veliké bolesti, které mu jako stovky ostrých šípů procházely tělem.

"Vždyť já jsem vůbec nesnídal," napadlo ho. Bylo jen otázkou času, kdy vydechne naposledy. Zemřel smrtí strašnou a děsivou. Ani s posledním dechem však neztratil přesvědčení, že pátek třináctého v tom byl nevinně. Vy prý také nevěříte na pověry, je to pravda? Jednou by se vám to nemuselo vyplatit...

PS: Jestli kolega nepřehání, netuším, ale takto mi to sám vyprávěl.