Fronta před kinem

V Arnoštovicích postavili během tří let zbrusu nové multikino. Místní občané to samozřejmě přivítali s nadšením a hned první promítací den se u pokladny vytvořila nevídaná fronta. Nebylo to však proto, že by přišlo tolik lidí. Starší pokladník nebyl příliš zdatný v počtech, a když chtěl někdo dva a více lístků, měl veliké problémy. Navíc cena lístku - 167,30 mu práci příliš neusnadňovala.

Premiérový film nového multikina nesl název "Kolumbe, nejezdi" a vyprávěl o cestě Kryštofa Kolumba do Indie, kde objevil Ameriku. Lidí přišlo daleko více, než pořadatelé očekávali. To se však záhy vysvětlilo. Někteří diváci si pod názvem filmu chybně představovali inspektora Colomba a zklamaně odcházeli již po pár minutách promítání.

Do kina se po mnoha letech znovu vypravil také známý malíř Mikuláš Neznámý z nedalekého Drahnova.
"To je ale doba, co?" pravil svému sousedovi ve frontě, když se čekání protáhlo na dvě hodiny.
"To tady budeme stát ještě zítra," pokračoval malíř v monologu se sousedem, "podívejte se, jak támhle ten chuligán předběhl, a nikdo mu nic neřekne! Viděl jste to? To je ale zjev, to je děsný. Dlouhý háro barevný jak duha, evidentně je nametenej jak zákon káže, řetězy cinkaji, samý cvočky, kalhoty děravý, kouří a ještě vulgárně vykřikuje. Jak vytaženej z vězení. Hrůza, děs a ještě jednou hrůza. Co z takovýho výrostka klackovitýho jednou bude? Asi ho doma málo mlátili."
"To není žádnej vejrostek, to je holka," protestoval dotázaný podrážděně.
"To že je děvče? Tohle? Podle čeho jste to poznal? To bych chtěl teda vidět její rodiče, to musí být asi taky dobrý výkvět společnosti," smál se Neznámý.
"Jednoho z toho výkvětu máte před sebou, to je totiž moje dcera," pronesla osoba.
Malíř se zarazil.
"Vaše?" zeptal se nevěřícně. "Ale je to celkem pěkné děvče," snažil se zachránit situaci. "Opravdu pěkné. Kdybych byl o pár let mladší..."
Nastalo vteřinové ticho.
"Tak se nezlobte," pravil umělec na usmířenou, "nevěděl jsem, že jste její otec."
"To taky nejsem, vole, jsem její matka."

To bylo i na starého a ostříleného malíře příliš silné kafe. Chvilku lapal po dechu a nenápadně šilhal po obou osobách. Jednou po matce, podruhé zase po dceři. Musel uznat, že si jsou skutečně velice podobné.
"To je asi dcera ráda, že s ní jdete do kina, ne?" zachraňoval znovu situaci.
"Vona vo mě neví," špitla postava a mohutně plivla na zem, "já ji tajně sleduju."
"Jo, takhle!" zvolal radostně Neznámý. "Koukám, že je tu s nějakým chlapcem. Asi chcete vědět, jestli na ni nemá špatný vliv..."
"Přesně, si na to káp," přikývla.
"Je to ale fešák," žehlil si malíř reputaci, "pravda, je trochu starší... Ale ten zelený kohout, tetování na tváři a kladivo v ruce, to z něho dělá opravdového muže. To bude dobrá partie."
"Partie? Jaká partie, dědo? To je můj bejvalej starej a vyhrál ji u soudu," spustila žena.
"Jasně," přikývl umělec. Patrně ho nemohlo již nic překvapit.
"A že jste vyrazila do kina sama?" nepřestával vyzvídat.
"Von přijde ještě muj novej starej," odsekla žena a připevnila si na nos náušnici, která jí nechtěla držet na obočí.

Raději se už na nic neptal a pomalu postupoval ke vchodu do multikina. Za chvilku již za sebou slyšel, jak očekávaný muž dorazil.
"Nazdar, ty bejku," pozdravil muž partnerku a s děsivým mlaskáním se políbili. "Jak se ti líbí muj novej vohoz? Dost dobrý, ne?"
"Špica, ty zvíře. Kde si sehnal zelenou?"
"Mám známosti, ne? Dobrej pankáč, ne?"
"Dost dobrej a šesticípej, takový já zbožňuju," rozplývala se žena.
Malíř se ani nechtěl ohlížet. To bude asi figurka, pomyslel si.
Zvědavost mu však nedala a přeci jen se otočil.
Pohlédli si s mužem do očí. U obou bylo neskrývané překvapení.
"Je to možný," zvolal příchozí, "vždyť to je muj fotr! Nazdar starouši!"
"Synu..." vyhrkl ze sebe umělec, zavrávoral a svalil se na zem. Film už neviděl, neboť celý týden strávil v nemocnici a léčil se z nemilého šoku.