Tak moc se na plavbu parníkem těšil

Můj kamarád Čeněk byl široko daleko věhlasný svou spořivostí a šetrností. Již ve škole si z něho spolužáci dělali pro tyto jeho vlastnosti legraci, házejíce mu pětníky na podlahu. Čeněk je nikdy nezklamal a haléře potěšeně sbíral.

Doma pak drobné tajně ukládal do krabic, které hromadil v prázdné garáži. Když byla garáž krabicemi přeplněná, pořídil si v pětaosmdesáti letech za uspořené peníze nové auto. Nebudu se však rozepisovat o jeho pověstné jízdě, kterou dokonale zaskočil právě obědvající sousedy přímo v obýváku...

Když bylo Čeňkovi kolem čtyřicítky, vyrážel s oblibou každou neděli na procházku směrem k řece Vltavě, která ho velmi fascinovala. O to více k ní přilnul jednoho pondělního rána, když k řece poprvé dokonce i došel. S otevřenou pusou pak sledoval houkající parníky a motorové čluny.

Celé hodiny vydržel sedět na břehu a mávat projízdějícím lodím. Byl jimi doslova okouzlen. Jelikož dlouho o ničem jiném nemluvil, rozhodli se jeho kolegové z práce, že mu koupí výlet parníkem. Lístek stál tehdy třiadvacet korun, což pro čtrnáct lidí nebyl zas až tak velký obnos.

Dárek padl na úrodnou půdu. Čeňkova radost neznala mezí, chodil s lístkem po vsi a ukazoval ho sousedům. Tři dny před jízdou vyrazil k řece, aby parník nepromeškal. Přespal u nástupiště pod širákem, ale každou chvilku se probouzel.

Třetího dne se v zatáčce konečně objevilo očekávané plavidlo. Jak už to ale v takových situacích bývá, Čeněk zrovna usnul hlubokým spánkem a přijíždějící parník vůbec nevnímal.

Když se probudil, byla loď už několik metrů od břehu.

"Proboha," zděsil se Čeněk, "vždyť oni mi ujíždějí!"

Bez váhání se rozeběhl podél břehu a skočil do vody. Radostně doplaval k parníku a s námahou vylezl na palubu.

"Tak jsem vás přeci stihl," pravil s úlevou překvapenému plavčíkovi a podal mu lístek.

"Ale to jste pane nemusel tak chvátat," řekl plavčík, "my teprve přirážíme ke břehu."