Upravit stránku

Jakub Krčík z Jelčan se do Sedlčan přestěhoval v minulém roce. Brzy se mu podařilo získat zaměstnání, ve kterém není o zajímavé chvilky nouze. Jak sám přiznává, mnohdy bojuje sám se sebou, aby se při práci ovládl. Zrovna jako minulou středu.

S rákoskou v ruce chodil nervózně po místnosti, neustále se díval na hodinky. Rukou si projížděl prořídlé vlasy a na malý okamžik se pokusil nahodit příjemný úsměv. Byl ale již hodně unaven a nejraději by se viděl doma v křesle. Osoba, o kterou by rákosku nejraději zlomil, seděla mlčky na točící židli, s rukama za zády.

"Tak, kdo to je?" zařval až strašidelně do šera temné místnosti, ukazovátko přitom zabořil do jedné z fotografií na veliké nástěnce.

"Ty nevíš, kdo to je?" zvýšil hlas a nepřestal přešlapovat po místnosti. "Nedělej, žes ho nikdy neviděl. Já vím, že ho znáš a dobře ho znáš a povíš mi, kdo to je! Já ho taky znám, to si nemysli. Chci to ale slyšet od tebe. No? Dělej, ať můžu jít konečně domu," křičel až zoufale, ale žádné odezvy se nedočkal.

Hleděl svému protějšku do tváře, ale sešel se jen s vystrašeným pohledem. Je to hotové neštěstí, když se mu pod ruku dostane někdo takový.

"Mě se bát nemusíš," zkusil zmírnit přístup, "já nekoušu. Jenom mi řekni, kdo to je, a můžeš jít. Vážně. Nic víc po tobě už nebudu chtít."

Opět ukázal na černobílou fotografii a klepal botou o podlahu.

"Tuhle osobu jsi poznal," ukázal vedle. "Tenhle tam byl včera přeci taky. A nebyl sám. Bylo jich tam víc. Víš aspoň kolik?"

"Sedm," dostalo se mu po chvilce nečekané odpovědi.

"No, skvěle, tak ještě to jméno a padáme. No, tak!"

"Tlpaslík."

"To to ale trvalo. Vidíš, že to jde," usmál se logoped Krčík na svého malého pacienta. "Tady máš obrázek Sněhurky a všech sedmi trpaslíků, přijď zase za týden a nezapomeň se večer dívat na Večerníček!"

Nahoru